Putin nalezl levnou a účinnou zbraň na terorizování civilistů – drony Šáhid, uvedl na sympoziu LANDEURO, organizovaném NATO, major Robert Brovdi, legendární velitel Sil bezpilotních systémů ukrajinské armády. „Každý stát se může stát jejich cílem. Nejsem si jistý, jestli by jakákoliv země NATO dokázala jen týden odolávat náletu 200 až 300 šáhidů denně. Vaše národní bezpečnostní strategie nutně potřebuje revizi.“ Brovdi současně naznačil, co s tím: „Je třeba, aby vznikla vrstve ná odstupňovaná protidronová zeď, která bude vyšší než Velká čínská zeď. Něco takového právě budujeme.“ Achillovou patou obrany proti dronům je ekonomické hledisko: sestřelení útočícího dronu je dražší než jeho výroba, takže bránící se země se v konečném důsledku vyčerpává, i kdyby všechny vetřelce zlikvidovala. Ale izraelští inženýři věří, že našli řešení: laserové zbraně.
„Naše jednotky protivzdušné obrany nasadily a provozovaly proto typ vysoce výkonného laserového systému, který úspěšně zachytil nepřátelské drony,“ uvedl letos v květnu brigádní generál Jehuda Elmakajes, šéf ředitelství výzkumu ministerstva obrany Izraele. „Je to velký krok směrem k na plnění strategie, kdy na bojištích budoucnosti bude možné čelit zásahům dronů a raket prostřednictvím laserových zbraní s neomezeným zásobníkem.“ Ministerstvo při té příležitosti předvedlo novinářům video, na němž laser zapálil špici křídla dronu a ten se zřítil. „Prototypy již byly na několika bojištích nasazeny,“ dodal generál Elmakajes. Z prohlášení jsou nejdůležitější nenápadná slova „neomezený zásobník“. Sestřelit dron totiž není zas takový problém – problém je sestřelit za ještě únosnou cenu všechny. Přičemž „všechny“ může znamenat hodně vysoká čísla, protože tyhle stroje jsou tak levné, že mohou být nasazeny v obrovském množství. A likvidovat je v takovém měřítku se zatím moc nedaří. Nepřekvapí proto, že zbrojařské firmy vidí v obraně proti dronům potenciál zlatého dolu.
BZUČÍCÍ BOMBA
Historie dronů je starší, než se na první pohled zdá, a jejich zrod se tak trochu týká i našeho území. První pokusy o konstrukci bez pilotních letadel se objevily už v závěru první světové války a krátce po ní. Jednou z nejvýznamnějších postav tohoto období byl Johann Maria Boykow, jenž nějaký čas žil v Opavě. Pak se ale odstěhoval do Berlína a roku 1912 začal pracovat jako konstruktér ve firmě Neufeld & Kühne v Kielu, která se zabývala výrobou námořních kompasů. Roku 1925 se postavil na vlastní nohy a v Berlíně založil firmu Meßgeräte GmbH se stejným zaměřením. Odtud také pocházejí jeho patenty na systémy pro dálkové ovládání letadel. Boykowovy pokusy vyvrcholily úspěšným startem a přistáním hydroplánu roku 1931. Bez nadsázky jde o první skutečný dron – i když těm dnešním se moc nepodobal. Důležité je, že dokázal nejen odstartovat a řízeně letět, ale také přistát. Následujícího roku zahájil Boykow jednání s firmou Siemens & Halske o spolupráci, jež ho zbavila starostí s ekonomickou stránkou podnikání a uvolnila mu ruce pro konstruktérskou činnost. Firma na oplátku získala jeho patenty, včetně těch, které se týkaly dálkového ovládání letadel, a dál pokračovala v jejich vývoji. Navigační systémy využívající Boykowovy patenty se uplatnily také v bezpilotní letounové střele V-1, jež ve skutečnosti byla prvním „dronem“ masově nasazeným ve válce. A také prvním, proti kterému musely vzniknout „protidronové“ prostředky. V-1 byla reakcí na katastrofální situaci Hitlerovy Velkoněmecké říše. Její filozofie se nápadně podobá současnému ruskému využití dronů k teroristickým útokům proti ukrajinským městům. V-1 měla primitivní náporový motor a stavěli ji z oceli a překližky, takže se obešla bez nedostatkových lehkých slitin. Přesto dokázala dopravit 850 kilogramů výbušniny rychlostí přes 600 km/h okolo 250 kilometrů daleko. A hlavně byla levná a šlo ji vyrobit kdekoliv ve velkém množství. Když V-1 začala v létě 1944 dopadat na britská města, začali jí Britové kvůli charakteristickému zvuku říkat bzučící bomba. Protivzdušná obrana se s ní musela nějak vypořádat, ale naštěstí to bylo poměrně snadné. Tehdy na to ještě stačily její klasické prostředky. Proti jinému prvku německého vzdušného teroru ale obrana neexistovala: ve stejné době začala na Londýn a Antverpy dopadat balistická raketa V-2, vyvinutá Wernherem von Braunem. Její efekt byl tak omračující, že se vývoj po válce ubíral tímto směrem, zatímco zájem o drony nadlouho opadl.
REVOLUCE HRAČEK
V časech studené války sice armády na drony úplně nezanevřely, ale šlo jen o okrajovou záležitost v technologicky nejvyspělejších zemích. Občas se to neobešlo bez komických prvků: když firma Sikorsky v 80. a 90. letech minulého století pro vojáky tajně vyvíjela diskovitý bezpilotní prostředek Cypher, v oblasti testů značně vzrostl počet hlášení o aktivitách mimozemšťanů. Drtivá většina těchto strojů byla experimentální záležitostí. Počítalo se pak s nimi pouze pro průzkum. Bojové drony, jež to dotáhly do operačního nasazení, jako třeba MQ 9 Reaper, představovaly výjimku, která bojiště neměnila, protože šlo o výjimku pořádně drahou. Předpokládalo se, že časem jen nahradí pilotovaná bojová letadla. Důvod je prostý: takový stroj vydrží větší přetížení než člověk a nepotřebuje dýchat. Revoluce přišla odjinud. Roku 2012 se na výstavě Hobby Expo uměly skoro totéž co armádní průzkumné stroje, a přitom byly k mání za méně než 1000 dolarů. Současně se po celém světě líhly komunity kutilů, kteří za ještě méně peněz dokázali i víc. Snad poprvé v historii lidstva výrobci hraček a amatéři překonali vojenskoprůmyslový komplex. Vývoj dál pokračoval a dnes se dá lepší dron vybavený dálkovým ovládáním, kvalitní kamerou a doletem desítek kilometrů pořídit za nižší desítky tisíc korun, zatímco poučenější domácí kutil to s prvky koupenými na internetu zvládne ještě laciněji. K nápadu přidělat na dron pumu odtud už nebylo daleko – a najednou tu je účinná zbraň, kterou lze lacino vyrábět v obrovských sériích. Ve skutečnosti je sebevražedný útočný dron ještě jednodušší než hračky, jež si kupují fanoušci fotografování z výšky. Obvykle jde o něco na způsob primitivního modelu letadla z laciných materiálů, po němž se chce jen jedno: aby při svém jediném letu dopravil k cíli určité množství výbušniny.
ŠIFROVÁNÍ OD FILMOVÉ HVĚZDY
Na první pohled by se mohlo zdát, že obrana je snadná: stačí rušit ovládací signál. Ale skutečnost je složitější. Už za druhé světové války vynalezla rakousko-americká herečka židovského původu Hedy Lamarrová systém přenosu, při němž vysílač a přijímač synchronizovaně mění frekvenci, takže relace nelze odposlouchávat. Jedna z nejkrásnějších žen stříbrného plátna se za to velkého uznání nedočkala, přestože dnes se systém používá v mobilních sítích, WiFi a Bluetooth spojeních – a také při řízení dronů. Obecně a velmi zjednodušeně řečeno: v takovém systému vysílač a přijímač mění frekvence (případně i další charakteristiky signálu) podle určitého vzorce tak, že nikdo jiný nemá šanci do této komunikace vstoupit. Systém si přitom sám vybírá, které kanály jsou na dané lokalitě a v dané chvíli nejméně rušené, a podle toho si volí momentálně používané kmitočty. To možnost rušení značně omezuje (jak moc, to záleží na důmyslnosti systému) a do říše fantazie odkazuje drtivou většinu zpráv (ne-li všechny) o tom, že někdo vyvinul zbraň umožňující zcela převzít kontrolu nad cizím dronem. Je ale možné – například silným signálem v celém rozsahu řídících kmitočtů – ovládání vyřadit, takže dron buď zahájí nouzový návrat, nebo přistání (podle toho, jak je naprogramován), v horším případě spadne. Což je pádný důvod pro to, aby taková zařízení měly bezpečnostní složky státu, ochrana věznic a podobně. Ale v případě masového nasazení dronů na velké ploše, jaké vidíme v ukrajinském konfl iktu, už to tak jednoduché není, protože tyto prostředky proti dronům jsou těžkopádné, drahé a fronta je dlouhá stovky kilometrů. I tak válčící strany usilují o vývoj systémů, které by se bez řídícího signálu úplně obešly. Nejdřív se zdálo, že by řešením mohla být umělá inteligence, nakonec ale zvítězilo něco mnohem jednoduššího: signál se přenáší prostřednictvím velmi tenkého, lehkého, dlouhého a laciného optického vlákna. To zcela znemožňuje elektronickou obranu, přičemž délka vlákna běžně dosahuje desítek kilometrů. Optické vlákno ovšem jde využít pouze u tzv. sebevražedných dronů, protože jeho zpětné navíjení při návratu by bylo prakticky nemožné.
RYCHLOSTÍ SVĚTLA
Vznikla celá řada individuálních protidronových prostředků, jako jsou brokovnice, pušky vystřelující sítě, drony lovící jiné drony a podobně. Například tým z ČVUT vedený Martinem Saskou už několik let vyvíjí dron vybavený umělou inteligencí, který zcela samostatně najde ve vzduchu jiný stroj a zachytí ho do sítě. Je určený především k ochraně letišť, věznic, jaderných elektráren a další kritické infrastruktury. Ještě sofistikovanější je systém Cicada od německé firmy Diehl Defence. Může mít dvě hlavice: pro použití v civilním sektoru obsahuje síť, jež vetřelce polapí a na padáku snese k zemi. Pro obranu ve válce má výbušnou hlavici, která dokáže zlikvidovat i skupinu dronů. V závěrečné fázi letu ji řídí radar zabudovaný v trupu. Cicada je zkonstruovaná tak, aby mohla být součástí komplexního systému ochrany zahrnujícího všechny potřebné prvky, od identifikace vetřelce až po jeho zneškodnění. Společným jmenovatelem takových prostředků je to, že se kvůli nákladům moc nehodí pro obranu při masovém nasazení dronů ve velkém konfl iktu. Podobně problematické je využití protiletadlových samonaváděcích raket nebo vojenských letadel. Eliminovat hračku za pár dolarů pomocí zbraňového systému za milióny sice jde, ale dříve nebo později obránce ekonomicky zruinuje. To je také důvod, proč generál Elmakajes ve svém proslovu použil výraz „neomezený zásobník“: zatímco protidronová raketa stojí milióny a jejich množství je vždy omezené (stačí si vzpomenout na handrkování o dodávky taktických mobilních raketových protiletadlových systémů Patriot na Ukrajinu), výstřel z laserové zbraně spotřebovává jen obyčejnou elektřinu. Na rozdíl od ostatních prostředků tu není žádné zpoždění mezi detekcí vetřelce a jeho zásahem, protože útočí rychlostí světla. Jinak řečeno, mohla by to konečně být odpověď na lacinou produkci útočných dronů ve velkém válečném konfl iktu. Například systém od izraelské společnosti Rafael Advanced Defense System, o němž mluvil generál Elmakajes, pracuje s výkonem 100 kW, má neomezený zásobník s téměř nulovými náklady na výstřel a dosah až několik kilometrů. Je možné ho montovat na mobilní prostředky. Podobné zbraně se vyvíjejí i jinde. Například Čína má laserovou zbraň Silent Hunter, která pracuje s výkonem 30 kW. Nevýhodou laserů je závislost na průzračnosti atmosféry a množství vodních par v ní. Předpokládá se proto, že laserová obrana bude jen jednou ze součástí komplexních protidronových systémů. Například Izrael s nimi počítá do systému Iron Beam, který zemi bezpečně ochrání před raketami a drony arabských teroristů. Jenže vývoj jde dál...
VÁLKA BUDOUCNOSTI PRÁVĚ ZAČALA
Z nákladního letadla se do vzduchu vysypalo mračno, v němž bližší pohled odhalil roj obrovského množství dronů velikosti hmyzu. Každý byl vybavený umělou inteligencí a malým množstvím účinné výbušniny. Roj zamířil do operační oblasti a přesně mířenými zásahy zlikvidoval vybrané osoby. Každý, kdo měl někdy co do činění s rojem rozzuřených sršní, si snadno domyslí, že tady byla každá obrana marná... Tak nějak vypadalo video Slaughter bots, jež roku 2017 vypustila do světa nezisková organizace Future of Life. Velmi rychle se z něj stal úspěšný virál, který ještě téhož roku zaznamenal dva milióny zhlédnutí. Přestože šlo o sci-fidaleko před možnostmi tehdejší techniky, veřejnost to vzala vážně a video se promítalo i na ozbrojovacích akcích OSN. Dodnes se moc neví, proč si někdo dal se Slaughterbots a jeho šířením takovou práci, i když není těžké si domyslet, že cílem nejspíš bylo vyvolat ve veřejnosti strach z dronů a naladit politiky k co nejpřísnějším zákazům a omezením (když každý ví, že právě teroristé a totalitní režimy se jimi neřídí). Jisté je, že dnes se na dronech velikosti hmyzu přinejmenším pracuje, umělá inteligence už je realitou a obrazy kouzlené na noční oblohu stovkami malých dronů dávají tušit, že takový roj by dokázal i jiné věci. Je možné, že až se tohle všechno podaří zkombinovat a dál zdokonalit, bude obrana ještě mnohem těžší. Autonomní spolupráci několika dronů vybavených umělou inteligencí vědci intenzívně testují. Zabývá se tím i již zmíněná skupina Martina Sasky na ČVUT. „Naše řešení nejsou běžné drony na ovládání, které veřejnost zná,“ uvedl její šéf pro web spojovacího vojska. „Umí létat uvnitř i vně budov bez GPS a jakékoliv komunikace s operátorem.“ V roji mohou drony být smrticí zbraní, proti níž není obrany. To je ostatně i jeden z důvodů, proč poslední dobou vědce tolik zajímají zákonitosti pohybu jedinců v rybích nebo ptačích hejnech.
Umělá inteligence v kombinaci s drony nabízí i další možnosti. Jednou z nich jsou spící drony ukryté poblíž komunikací nebo nenápadně vysazené poblíž strategických objektů. Stroj sleduje okolí a sám si určí čas a strategii, kdy ožije a zaútočí. Tak provedli Ukrajinci i operaci Pavučina, známý útok na ruské strategické letectvo 1. června letošního roku. Momentálně drony vypadají jako zbraň, proti níž téměř neexistuje obrana. Ale nejspíš i tady se uplatní zákon děla a pancíře z 19. století: proti každé zbrani se dříve nebo později najde obrana. Jisté je zatím jen to, že vývoj válečného umění se dramaticky zrychlil – a běda každé armádě připravené jen na války minulosti.
