Autům jsem propadl už v dětství, říká ředitel průmyslovky v Táboře

Šéf táborské průmyslovky Marcel Gause se po prázdninách těší zpátky do školy. Mezi své žáky i kolegy. Ale také proto, že se školní motoclub zase brzy blýskne pořádáním tradičního čelkovického závodu veteránů.

ČESKÉ BUDĚJOVICE Když slavila táborská strojní průmyslovka 50. výročí svého vzniku, napadlo jejího ředitele Marcela Gause uspořádat jednorázový závod veteránů. Měl připomenout úsilí jejich předchůdců, kteří organizovali v 70. letech minulého století veteránskou jízdu do vrchu. Jenže po pár ročnících pořádající klub zanikl a bylo po závodech v Čelkovicích.
"Já tam chodil jako kluk fotit si ta auta a byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Proto jsem si při výročí školy řekl, že uděláme vzpomínku na ten závod. Auta a technika ke škole patří, k výročí se to hodí, uvažoval jsem. Jenže účastníkům závodu se akce tak zalíbila, že řekli: Příští rok přijedeme znova. A stala se z toho tradice, že to budeme dělat letos už poosmnácté," říká 58letý Marcel Gause, ředitel táborské strojní a stavební průmyslovky.
Čelkovičtí veteráni mají v Jihočeském poháru historických vozidel svůj pevný termín, a to první říjnovou sobotu. Při akci rozdají pořadatelé z průmyslovky na 180 startovních čísel nadšeným automobilistům i motorkářům. Převážně dorazí Jihočeši, občas přijede někdo z Prahy, ale to jsou spíš nahodilí účastníci.
"Dodnes pořádně nechápu, jak jsme zvládli spustit první ročník. Bylo to v roce 2002 po ničivých povodních. Ještě několik dní před konáním jízdy do vrchu nebylo jisté, zda bude vůbec možné přejíždět přes starý čelkovický most s narušenou statikou," vzpomíná Gause.
Ale nakonec to vyšlo a v současné době pořádá táborská průmyslovka druhý největší sraz veteránů na jihu Čech po Křivonosce. Letošní jízda historických vozidel odstartuje už poosmnácté. A přesto, že by se mohlo zdát, že je to pro pořadatele už rutina, vždycky je zaskočí něco nečekaného. Letos je to třeba záplava uzavírek kvůli opravovaným cestám, kvůli nimž museli táborští pořadatelé už třikrát měnit trasu závodu.
Pořádání vlastních veteránských závodů průmyslovky ale jejímu šéfovi nestačí. Netají se, že propadl už odmala všem dopravním prostředkům, které mají motory. Po promoci na pražské Strojní fakultě ČVUT začínal s projektováním říčních lodí, během dvou let svého působení v Lodním registru prošel loděnice nejen v hlavním městě, ale i v Mělníce a Komárně.
A kdyby měl tehdy v Praze šanci sehnat byt, kdo ví, kudy by se ubírala jeho profesní kariéra. Když ho ještě živily lodě, narazil v hlavním městě na firmu Metalex, která stavěla od roku 1968 závodní formule. Jednou se osmělil, vešel dovnitř a řekl, že je to obor, který ho zajímá, a že by pro ně chtěl něco udělat.
"Bylo to v roce 1988 a oni mi řekli, že se zrovna blíží jejich dvacetileté jubileum. A že bychom mohli udělat nějaký katalog. Jenže neměli fotky, prostě nic. Stavěli tak, že když o víkendu rozbili na závodech auto, postavili nové. Auto se změnilo, ale nikdo to nedokumentoval. Takže já začal ta auta malovat a katalog jsme dali dohromady. Přitom jsme se skamarádili a já jim od té doby dělám průběžně archiváře a už jsem jim udělal i několik publikací k výročí," popisuje automobilový nadšenec s nelíčeně dobrou náladou a prošedivělými vlasy stáhnutými do culíku. Připomíná rockovou máničku a přiznává, že tato muzika mu byla vždycky blízká.
Už na střední škole, mimochodem, tou školou byla "jeho" táborská strojní průmyslovka, založil se třemi spolužáky kapelu Iris. K muzice se vrátil i po pražském angažmá a až do roku 2004 byl členem táborské kapely MIDI. Opustil ji s nástupem do ředitelny průmyslovky, nechtěl dělat nic na půl plynu. Ale když skončil s muzikou, získal po večerech spoustu volného času.
"A tak jsem se rozhodl, že kromě archiváře Metalexu se stanu i archivářem veteránského hnutí v jižních Čechách. Spočívá to v tom, že dělám každého čtvrt roku asi 120stránkovou publikaci. Objíždím všechny akce, fotím je a píšu o nich. To mi zabere tak půlku a ve druhé půlce se věnuju technice a lidem kolem těch veteránů. Vydávám to ve vlastním nákladu sto kusů opravdu jen pro lidi, kteří to chtějí. A to mi požere veškerý čas po večerech. Ale je to takové šílenství, to, co člověka naplňuje," líčí Gause. A libuje si, že má štěstí, že jeho manželka jezdí většinou po veteránských srazech s ním a užívá si to podobně jako on.

Ve školství pracuje 32 let

Na sklonku prázdnin se už ale těší i zpátky do školy. Ve školství pracuje 32 let a od roku 2004 je ředitelem strojní průmyslovky, která se o tři roky později rozrostla o stavební obory. "Těším se do školy v září. Proti učitelům mám výhodu, že moje práce je velmi rozmanitá. I já trošku učím, ale pak jsou tam stavby, o které se musíte starat, peníze, které musíte shánět, a hromada projektů. A pak je tam tým lidí, který máte na starosti, takže ani nemám čas se zastavit a někam se vracet, ale spíš pořád přemýšlím dopředu a to mě drží v tempu," chrlí Gause. Vzápětí ještě s úsměvem dodává: "A pak je tu ještě jeden důležitý moment - že jste pořád mezi mladými."
Jako ředitel technické školy bude zase čelit telefonátům šéfů firem, které shánějí nové posily do svých provozů. Jenže maturantů ochotných nastoupit z průmyslovky rovnou do práce zřejmě zase moc nebude. "Většina maturantů zamíří na vysoké školy. Když jsem končil průmyslovku já, šlo nás na vysokou 30, maximálně 40 procent. Dneska je to 80 procent středoškoláků, to je prostě trend," srovnává.
Přitom se snaží tlačit na zástupce firem, aby nechodili do školy až v době maturit, jestli pro ně průmyslovka náhodou nějakého studenta nemá. "Říkám jim – musíte přijít na začátku studia, možná už v době, kdy děláme nábory, a pojďte nám pomoct, když potřebujete lidi. A myslím, že na to slyší. Dávají stipendia, udělali jsme měsíční praxe místo čtrnáctidenních a ty praxe jsou fakt dobré. Dělají s námi i ročníkové a maturitní práce, takže to nejsou jen školní práce do šuplíku, ale je to pro tu firmu," vysvětluje Gause s tím, že průmyslovka se snaží upravit výuku podle požadavků zaměstnavatelů.

Vizitka Marcel Gause (58 let)

Táborský rodák je absolventem místní strojní průmyslovky a Strojní fakulty ČVUT v Praze. Po promoci v roce 1984 pracoval dva roky v pražském Lodním registru, což byla technická kancelář na projektování lodních říčních plavidel. Během těch dvou let prošel loděnice v Praze, Mělníce i Komárně. A protože v Praze neměl tehdy šanci získat bydlení, vrátil se do Tábora, kde nastoupil jako učitel na "svou" strojní průmyslovku. Jako strojař učí technické kreslení a mechaniku. Ještě dvakrát se musel sám jako student vrátit do školy, aby si udělal pedagogické minimum a poté ještě dvouleté manažerské studium ukončené státními zkouškami na Karlově univerzitě. Od roku 2004 je ředitelem Střední průmyslové školy strojní a stavební Tábor. Gause je ženatý, má dospělou dceru a syna. Mezi jeho záliby patří muzika a dopravní prostředky. Všechno, co má motory -lodě, auta, letadla, vlaky. Pořádá setkání historických vozidel Veteráni Čelkovice. Léta spolupracuje s podnikem Metalex, který se specializoval na stavby závodních speciálů, a mapuje knižně jeho historii.
Jako student na průmyslovce hrál v kapele Iris, jako učitel byl až do roku 2004 členem skupiny MIDI.

Dotazník

Co vás v poslední době nejvíc potěšilo?

Že jsem se dokázal dobře překlenout od svých padesátých narozenin do současného věku a vůbec nemyslím na důchod. Těší mě, že mě to nebrzdí, že si to vůbec nepřipouštím.

A štve vás něco?

Politika. Nemám rád tahanice za každé blbé slovíčko, těm lidem by mělo o něco jít. A když vidím, jak se dohadují jen proto, aby si prosadili svoji, tak to mi vadí.

Máte před sebou nějakou výzvu?

Teď mě čeká pro Metalex ještě třetí knížka, kterou musím mít hotovou v zimě. To musím zvládnout nafotit, napsat, zařídit vydání knížky, takže to je velký úkol. Metalex bude mít 50. výročí. Já mám jeho historii zmapovanou, ale teď to musím napsat úplně jinak než v předchozích knížkách. Najít jinou formu, aby mě to bavilo a bavilo to i lidi, kteří budou knihu číst. Plán už mám.